Poděkování tělu
Novoroční předsevzetí jsou ve vzduchu. Já si většinou žádné nedávám. Tato motivace mívá krátký dech. Místo toho si připomínám text zprávy, kterou jsem před léty dostala. Větu na první pohled velmi prostou: "Už si můžu zase holit nohy!" Pramení z ní pro mě hluboké uvědomění si, že…
... to, co nás často obtěžuje v našich každodennostech, všechna ta rutina, je pro jiného štěstím, znakem zdraví či návratu do života. Zamysleli jsme se někdy, jak o svém těle smýšlíme, jak se k němu chováme, jak o něm mluvíme, jako o něj pečujeme?
Jsme s ním spokojení, máme ho rádi, jsme vděční, že díky tělu můžeme být na tomto světě? Nebo jej bereme jako samozřejmost, jako stroj, který má fungovat a sloužit?
Co kdyby naše tělo byla bytost – náš nejlepší přítel, který nám byl dán. Byl by ještě s námi nebo by už šel dávno o dům dál? Naše tělo je tady, dvacet čtyři hodin denně, věrně nás provází a informuje nás, když něco není v pořádku.
Děkuji ti, tělo moje, že se mnou vedeš rozhovor, dáváš mi impulzy, jak se o tebe starat. Že díky tobě mohu vnímat a cítit. I za to, že jsi ke mně náročné a připravuješ mi silné prožitky, ale i bolest a diskomfort, když tě ignoruji a neslyším tvůj hlas.
Víš, odmala byla jsem vedena k tomu nevnímat jemné náznaky. Naučila jsem se, že má bolest nikoho příliš nezajímá. Slýchávala, "to vydržíš" a "ne, abys cekla!" Když se jemné náznaky zesílily a potřebovalo sis odpočinout, následovalo: "teď si nemůžeš dovolit slabost," případně "nezajímá mě to, funguj!"
A tak jsem mlčela, ani necekla,
zamkla své pocity, odfiltrovala bolest. Tvé informace jsem přehlížela a vše, co mi bránilo fungovat mě štvalo. Tys mě štvalo. Zlobila jsem se na tebe, že nemohu životem běžet dál pořád stejně rychlým tempem, jakým jsem chtěla a myslela, že potřebuji.
Nyní jsem došla do věku, kdy jsem přestala spěchat, tlačit na sebe a začala ti naslouchat. Ne, že by to bylo zcela moje rozhodnutí. Prostě rychlost zmizela. Byla mi odebrána. Místo toho jsem uviděla nové schopnosti. "Tryskomyš" se uklidnila a začala více pozorovat, vnímat a poslouchat. Ze zpomalení se stal krásný dialog s tělem. Mění mi životní styl, náplň dne i rozpoložení duše. Pramení z něj velká radost. Jsem vděčná.
Děkuji ti, tělo moje!
Řekla jsem svému tělu jemně:
"Chci být tvým přítelem."
Zhluboka se nadechlo a odpovědělo:
"Na to jsem celý život čekalo!"
Nayyirah Waheed